Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Někteří iráčtí uprchlíci, kterým se podařilo dostat se do Evropy, se rozhodují pro návrat domů

Dana Maghdeed Aziz holds up the identification issued to him by the Germany government. Credit: Rebecca Collard

Dana Maghdeed Aziz ukazuje osobní doklad, který mu byl vystaven německou vládou. Foto: Rebecca Collardová.

Tento článek od Rebeccy Collardiové byl původně uveřejněn 21. dubna 2016 na internetových stránkách PRI.org. Na tomto místě je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu.

V září 2014 se Dana Maghdeed Aziz rozhodl, že již déle nemůže setrvávat v Iráku. Teroristická organizace Islámský stát se tehdy zmocnila jeho domovského města Mahkmouru a vize budoucnosti byla velmi pochmurná. Aziz proto prodal své taxi a odletěl do Turecka.

„V Turecku jsem si koupil falešný pas a zkusil přejít do Bulharska. Byl jsem však zadržen a umístěn do vězení,“ vypráví Aziz. „Řekl jsem jim, že nejsem žádný zločinec, ale obyčejný uprchlík, který chce získat azyl.“

Aziz byl odvezen do jednoho tábora v Bulharsku, kde mu bylo nařízeno, aby požádal o azyl. V této zemi ovšem zůstat nechtěl, a proto uprchl.

„Abych se dostal do Německa, zkusil jsem všechno,“ vypráví nad kávou.

V březnu 2015 se mu to nakonec podařilo. V Německu chtěl požádat o azyl a přichystat nový život pro svou ženu a děti, kteří v Arbílu čekaly na to, až se k němu budou moci připojit.

O necelý rok později však Aziz stále nevěděl, zda mu Německo azyl udělí, ani zda se k němu jeho rodina někdy bude moci připojit. Německo již situaci nezvládá, neboť pouze v minulém roce obdrželo 500 000 žádostí o azyl.

Dana Maghdeed Aziz’s German identification cards on the table in a café in Erbil. After months in Germany he still didn’t know if he would be granted asylum. Credit: Rebecca Collard

Německé osobní doklady Dana Maghdeed Azize na stolku kavárny ve městě Erbil, Foto: Rebecca Collardová.

„Můj první pohovor k žádosti o udělení azylu jsem absolvoval v červenci roku 2015. Tvrdili mi, že řízení bude trvat tři měsíce. Ovšem ještě v prosinci téhož roku jsem neměl žádné informace. V lednu pak onemocněly mé děti.“

Aziz navíc nesměl během čekání pracovat. Žil v obydlí poskytnutém německou vládou, která mu vyplácela měsíční podporu ve výši 325 euro.

Stejně jako mnoho Iráčanů, kteří přicestovali do Evropy, byl i Aziz živitelem rodiny. Domů však nemohl posílat žádné peníze.

„Má žena musela prodat zbytek svých zlatých šperků, aby byla rodina schopná přežít,“ vysvětluje.

V únoru Aziz vše vzdal. Na konzulátu Irácké republiky ve Frankfurtu si vyzvedl jednosměrnou letenku a vrátil se domů.

Dana Maghdeed Aziz holds up the cards through which he received a stipend from the Germany government. Credit: Rebecca Collard

Dana Maghdeed Aziz ukazuje platební kartu k účtu, na který dostával podporu od německé vlády. Foto: Rebecca Collardová.

Aziz je jedním z 5000 Iráčanů, kteří se od října díky pomoci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) vrátili domů. Daleko větší je ovšem počet Iráčanů, kteří na žádnou pomoc čekat nechtěli a vrátili se na vlastní náklady.

Pracovník bezpečnostní služby mezinárodního letiště v Arbílu tvrdí, že na palubě každého letadla z Německa se nachází několik uprchlíků. Na palubě toho posledního bylo přinejmenším osm Iráčanů, kteří se vraceli domů z drahé a nebezpečné cesty do Německa. Byl mezi nimi i Samad, který nechtěl uveřejnit své příjmení. V prosinci prodal svůj pozemek, aby mohl na cestě do Německa zaplatit převaděči.

„Pouze jsem následoval jiné, kteří prohlašovali, že v Evropě se žije lépe. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči,“ tvrdí Samad.

Skutečnost ho ovšem velice zklamala.

„Čekal jsem pohodlný život a domníval se, že nám bude rychle poskytnuta pomoc,“ prozrazuje. „Bylo to ovšem velmi náročné.“

Samad rovněž nevěděl, zda někdy obdrží azyl, ani zda se k němu v Německu bude smět připojit jeho žena a tři děti. Svou rodinu zkoušel podporovat na dálku.

„Pořád jsme byli v táboře. Pokoj jsem sdílel s osmi lidmi a neměl právo pracovat,“ tvrdí Samad. „Pokud by existovala jakákoli naděje, že mi bude v dohledné době udělen azyl, zůstal bych. Tato naděje byla ovšem nulová.“

Zatímco Syřané mají značnou naději, že v Německu obdrží azyl, situace uprchlíků z Iráku je velmi nejistá. Samad dychtil po návratu do té míry, že na žádnou pomoc nečekal a za letenku do Arbílu utratil své poslední peníze.

„Abych se sem mohl vrátit, vše jsem prodal,“ tvrdí.

V tomtéž městě Aziz mezitím v kavárně prohlašuje, že pokud by s ním v Německu byla jeho rodina, nikdy by se zpět do Iráku nevrátil.

Město, ve kterém dříve žil, bylo kurdskými silami dobyto zpět. Nachází se ovšem v místě bojové linie a Aziz se domnívá, že návrat zpět není bezpečný. Proto nyní bydlí v domě svých rodičů v Arbílu a hledá si práci.

Aziz a Samad začínají oba opět od nuly – bez taxíku, bez práce a bez peněz. Aziz strávil v Evropě skoro rok, aniž by mu to přineslo jakýkoli prospěch.

„Samozřejmě, že lituji toho, co jsem udělal,“ tvrdí Aziz. „Utratil jsem všechny své peníze, aniž bych dosáhl svého cíle. Nyní jsem ve své vlastní zemi a nemám ani na kávu.“

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.